Na jihovýchodním okraji hornatiny se vypíná monumentální vrchol Adamovy Hory (Srí Pada), která je jednou z nejvýraznějších přírodních pamětihodností ostrova a zároveň jedno z nejuctívanějších poutních míst (ikdyž s výškou 2243 metrů je až pátým nejvyšším vrcholem Srí Lanky).

Horu uctívali ji už původní obyvatelé Srí Lanky – Veddové, kteří jí říkali Samanalakanda (Motýlí hora). Jmenovala se po Samanovi, jednom ze čtyř bohů, kteří ostrov ochraňovali a podle tisíce motýlů, kteří sem každým rokem přilétají zemřít. Od dob Veddů se hora stala posvátnou pro věřící čtyř významných náboženství: hinduismu, buddhismu, křesťanství a islámu. Všechna čtyři mají na ostrově své přívržence; převažuje však buddhismus, přestože na Srí Lance vykazuje určité prvky hinduistická a islámská tradice. Na vrcholku hory je proláklina nazývaná Srí pada neboli posvátná šlépěj ve tvaru lidské stopy. Je asi jeden a půl metru dlouhá a sedmdesát šest centimetrů široká, což lze dobře vidět z plošiny u buddhistického chrámu a svatyně zasvěcené Samanovi.

S horou se pojí ohromné množství legend a pověstí, které se týkají především oné vyhloubeniny na vrcholu. Dešťová voda, jež se ve stopě zachycuje, má údajně zázračné léčivé vlastnosti.

Hinduisté věří, že stopu zde otiskl při tanci bůh Šiva, když tvořil svět.

Buddhisté zase věří, že stopa patří Buddhovi, ale jeho skutečný otisk je pod touto viditelnou proláklinou. Skrytá stopa je prý obtisknuta v obřím safíru a udělal ji Buddha při své třetí a poslední návštěvě ostrova, který se tu prý naposledy opřel o skálu než vstoupil do nebe.

Křesťanství si stopu přivlastnilo, když na ostrov v šestnáctém století přijeli portugalští křesťané. Byli přesvědčeni, že stopu otiskl svatý Tomáš, když na Cejlon přinesl křesťanství. Označení upadlo v zapopmenutí, ale i křesťané považují tuto horu za svatou, stejně jako vyznavači všech místních náboženství.

Jméno Adamova hora je odvozeno z muslimsko-arabské tradice, která praví, že stopa patří Adamovi, jenž zde stál tisíc let na jedné noze v naději, že Hospodina obměkčí k návratu do ráje opravdového. V islámu je Adam zástupcem Boha a Prorokem-poslem a podle islámské tradice byl původním stavitelem svatyně Kaba v Mecce. Byl však vypuzen z Nebe, ale milosrdný Bůh jej přenesl na Cejlon, aby jeho potrestání zmírnil, neboť Cejlon je nejnebeštější kraj na světě. Muslimové věří, že Adam s Evou spolu žili po vyhnání z Ráje právě na Adamově hoře.

Jiná báje vypráví, že když byl Adam vyhnán z ráje a bloudil světem, dostal se až na ostrov Serendib, starými Řeky zvaný Taprobane a přezdívaný Královna ostrovů nebo Zahrada Indie. Domorodci byl nazývaný Singhala, kolonizátory Cejlon a novodobě se mu říká Srí Lanka. Když tedy Adam přešel z jihovýchodního pobřeží Indie na ostrov měl náhle dojem, že se dostal opět do ráje – tak krásná a utěšená byla okolní příroda. Byl přesvědčen, že mu Hospodin odpustil a vrátil jej do ráje. Z vděčnosti a v pokání pak stál tisíc let na jedné noze na jedné z nejvyšších hor ostrova, až vystál ve skále svou stopu. Podle jiné verze tam stál proto, že z vrcholu hory, která dostala jeho jméno, mohl dohlédnout až do sedmého muslimského nebe. Tuto legendu nepřinesli do Evropy a přední Asie křesťané, ale Arabové, a to někdy kolem pátého století. Od té doby se v povědomí tehdejšího západního světa usídlila představa o božských rajských zahradách kdesi daleko na východě, na ostrově v Indickém oceánu.

Hora je už řadu staletí magnetem pro badatele. Tento „Cejlonský ráj“ navštívili kdysi Arab Ibn Batúta (1304 – 68) i Benátčan Marco Polo (1254 – 1324) a v novodobých dějinách na horu vyšel první Evropan v roce 1816.

Výstup na Adamovu horu se tradičně uskutečňuje v noci, aby poutníci dorazili na vrchol za východu slunce, který poskytuje úchvatný pohled. Postupně jak se rozednívá, vytváří stoupající slunce stín hory, který jako by se vznášel v prostoru před vašimi zraky. Na horu chodí většina lidí v poutním období, které začíná za úplňku v měsíci duruthu, tedy v prosinci nebo lednu, a pokračuje až do úpňku měsíce vesak, tedy v květnu. V tomto období je počasí na hoře nejlepší a máte velkou šanci, že se za úsvitu dočkáte nerušeného výhledu a rovněž stezka a schody vyteasné do skály jsou v daném období osvětlené a po celou noc jsou otevřené malé stánky s čajem a občerstvením pečující o zástupy ušlých poutníků.

Některé části stezky vedoucí na vrchol hory jsou nesmírně příkré, avšak už nikoli nebezpečné. Vedou sem dvě schodiště, jež jsou podle některých lidí nejdelšími schody na světě. Místní pověst tvrdí, že řetězy připevněné v některých úsecích cesty sem pocházejí od Alexandra Velikého, ale neexistují na to žádné historické důkazy. Cesta k vrcholku začíná v Dalhousie u Buddhy z Aukany. Zprvu se prochází čajovými plantážemi kolem několika buddhistických svatyněk, pak cesta stoupá mírně do kopce k Pagodě míru, od níž se začíná strmě stoupat po asi 4900 schodech. Na vrcholu stojí několik buddhistických staveb. Zde visí zvon, na který každý zazvoní přesně tolikrát, pokolikáté zde je.

Hora má skutečně jakousi magickou moc, protože na jejím vrcholu dochází dennodenně k pozoruhodnému jevu – tam dole, na zemi, mezi sebou vyznavači různých náboženství bojují, nenávidí se a zabíjejí, ale tady na vrcholku hory, kdesi mezi Nebem a Zemí, když se vyčerpávající cestou vzhůru zbavili vší zloby, svorně uctívají, zdobí a hladí svatou šlépěj.